Jak se dělá mincovna (2) Jak vznikla myšlenka založit mincovnu
Než se dostanu na samotnou podstatu problému, musím se vrátit ve svých vzpomínkách do roku 1992, kdy bylo jasné, že se Československo (ČSR) rozpadne, daleko zpět do vysokoškolských let.
Jedná se o období mezi roky 1966 až 1971, kdy jsem v Praze studoval na VŠE. Do té doby jsem byl přesvědčen, že ČSR je moje milovaná republika, která nemá žádné vnitřní problémy.
Tak jsem se tomu učil ve škole a slyšel všude kolem sebe. A Slováci jsou naši bratři. Že tomu tak nebude navždy, to jsem pochopil, až když jsme občas jako studenti v Praze flámovali se svými slovenskými spolužáky. Najednou jsem nechápal, že v povznesené náladě a bez zábran Slováci velebí období Slovenského štátu a vykřikují hesla, kterým jsem vůbec nerozuměl. Svůj vztah ke slovenským spolužákům jsem nezměnil, ale bylo mi jasné, že není něco tak, jak jsem si do té doby myslel. Doba po roce 1968 mi pak potvrdila, že v Čechách je to trochu jiné než na Slovensku. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč existuje tolik odlišností
ve státoprávním uspořádání mezi oběma částmi jedné republiky. Když přišel listopad 1989, to už jsem měl mnoho životních zkušeností a bylo mi jasné, že Československo se nemůže pohromadě dlouho udržet. Znova jsem si vybavil nacionalistické řeči svých bývalých spolužáků. Pozorně jsem sledoval odlišné vystupování českých a slovenských polistopadových politiků a bylo zřejmé, jak to s celistvostí republiky myslí vážně.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012.
Ze světa kovových známek (7) Známky v pohostinstvích
Samozřejmostí provozu hostinců, hotelů, kaváren i dalších pohostinství v minulosti byly známky zpravidla kovové vydané k rozmanitým účelům použití. Společné měly jedno – většina
z nich usnadňovala a zjednodušovala provoz podniku.
Nejstarší známé kovové známky pohostinských podniků z našeho území jsou pražského původu. Nechaly je vyrazit některé staropražské hostince již v polovině 19. století. Nesly označení Abonement Marke (obr. 1), Speise Marke, později i české legendy Oběd v předplacení (obr. 2),
Předplacení na 1 oběd (obr. 3), Jídelní známka a sloužily jako předplatné na oběd. Tím, že při jejich nákupu byla poskytována sleva, zajišťovaly podniku zákazníky a byly tak jedním z prostředků konkurenčního boje. Většina jich byla popsána již v numismatické literatuře druhé poloviny devatenáctého století. První zmínka o těchto ražbách je v prodejním katalogu Killianovy sbírky, kde byl nabízen konvolut o 25 kusech1. Do své neméně obsáhlé sbírky českých ražeb je zařadil i Max Donebauer2. Podobně fungovaly pohostinské známky z pozdější doby, zejména z první poloviny minulého století s nominálními hodnotami 1 oběd (obr. 4), Menu (obr. 5), nebo jen s vyobrazením překříženého příboru (obr. 6).
Známky užívané v hostincích s hodnotou znějící na určitý objem nápoje, obyčejně 1/2 (obr. 7) nebo 1 litr piva nebo jen na blíže neurčené množství – Ein Glass (obr. 8), 1 pivo (obr. 9) či 10 piv (obr. 10), sloužily jako předplatné na oblíbený nápoj. Podobně jako u známek na jídlo i u těchto známek byla při jejich hromadném nákupu předem poskytována sleva. Mezi ražbami pohostinství jsou známky na pivo a další nápoje počtem největší skupinou.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU