Hyperinflace v Zimbabwe VI. Rok 2009 – labutí píseň zimbabwské měny
Můj návrat do Čech, včetně odchodu ze služeb Ministerstva zahraničí ČR byl myšlen naprosto
vážně a se všemi důsledky.
Těšila jsem se domů. Jen jsem, nemohla zapomenout na své přátele
v Zimbabwe a hlavně děti v Tengenenge. A tak jsem se hned v druhé polovině ledna 2009
vrátila. Na obyčejný pas, na obyčejné vízum a jen na 30 dní. A našla jsem si práci, společně
se svým fotografem, Ericem Gaussem jsme projeli Zimbabwe a mapovali pro Delegaci EU stav
kamenosochařství v zemi. Tuto práci Delegace EU později publikovala.
Mých 5000 USD, které jsem na zabezpečení tohoto měsíčního pobytu v zemi dovezla, se ukázalo jako dostatečných na ubytování, nákup pohonných hmot, jídla a dětskou party v Tengenenge. Jen jednu maličkost jsem podcenila. Neměla jsem dostatek drobných bankovek, takže každou stodolarovku jsem jezdívala vyměnit do prestižních hotelů ve městě, kde jsem si dávala i většinu of iciálních schůzek, a platívala kolem 4 až 6 USD za průměrnou kávu či 10 USD za dvě deci v ynikajícího jihoafrického vína. Nutno však dodat, že mými hosty byly pracovníci galerií či nově obsazovaného ministerstva kultury.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2012.
Osvobozené Československo
Oběh platidel po druhé světové válce
Stará národohospodářská poučka praví, že přes měnu lze nejsnadněji a nejúčinněji vysávat porobenou zemi a Československo je toho zdárným příkladem. Otázkou obnovení poškozeného hospodářství se s blížícím koncem války stále intenzivněji zabývala exilová vláda v Londýně pod vedením Dr. Edvarda Beneše. Potíže, se kterými se tehdejší vedení muselo potýkat, však vychází už z předmnichovského vývoje.
Od Mnichova k Protektorátu
Po nástupu nacistů k moci a jejich narůstající agresi vůči okolním zemím se československé úřady od poloviny třicátých let začaly zabývat otázkou válečně-hospodářských příprav pro případ ozbrojeného konfliktu. V rámci nich rostly investice do armády na modernizaci výzbroje, školení mužstva či budování rozsáhlého systému pohraničních pevností. Prostředky se dílem hradily z řádných státních příjmů a částečně čerpáním půjček lombardováním státních cenných papírů (půjčka obrany státu, pokladniční poukázky). V roce 1938 se stát rozhodl splatit svůj státovkový dluh vůči centrální bance a současně financovat válečné výdaje tiskem nekrytého oběživa, díky čemuž byly stávající bankovky po 50 a 100 Kč prohlášeny za státovky. Jejich převzetím stát získal více než 3,7 mld. Kč, z nichž 2 miliardy použil na úhradu státovkového dluhu a jednu miliardu na splacení dluhu u Národní banky. Zbytek byl určen na krytí dalších závazků a případné budoucí mobilizační výdaje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
ZLATÉ MINCE .CZ
